I když se už dnes tato kapela z New Yorku příliš často neangažuje v dění na hudební scéně, v osmdesátých letech se metalový svět točil právě kolem nich. Zkrátka a dobře, vše, na co ANTHRAX tehdy sáhli, jim dokonale vycházelo a tak se stali jedněmi z nejdůležitějších představitelů thrashmetalové vlny té doby. Stálicí se širokým úsměvem bodující nejen díky své rozverné image, ale hlavně specificky nadupanému riffování, která stála vždy tak trochu stranou od ostatních generačních souputníků. Příliš snadné to však tito synové italských předků z Queensu nikdy neměli, zvlášť když si uvědomíme, jak velká konkurence se musela v té době nacházet v největším městě na východním pobřeží Spojených států. A tak si nejdřív museli projít dlouhou několikaletou pouť skrze poctivé koncertování, kde se jen dalo. Samotná METALLICA se o ANTHRAX, poté co strávila v roce 1983 v New Yorku měsíc při nahrávkách svého debutu, vyjádřila poměrně vtipným způsobem: „Tihle rozšklebení týpci byli snad všude, kam jste se podívali. Stačilo si třeba odskočit v nějakém klubu na hajzl a oni tam stáli“. Už to bylo důkazem, že ANTHRAX ve svých začátcích v klubech doslova žili. Díky cílevědomosti nakonec dosáhli kýženého úspěchu a naplnění svých nejodvážnějších snů, ale nejdřív u nich muselo dojít k několika zásadním personálním i stylovým obměnám. Definitivní zlom nastal s třetím albem „Among The Living“ (1987), kterým ANTHRAX svým způsobem definovali pravidla v té době moderního thrashe a stanuli s METALLICOU, EXODUS a SLAYER v nejvyšších patrech tohoto žánru. Následovník „State Of Euphoria“ (1988) tak patřil mezi nejočekávanější metalová alba své doby a i přes to, že nedosahoval kvalit a živelnosti svého předchůdce, slavil obrovské úspěchy.
Euforie okolo kapely se právě tehdy nacházela na samotném vrcholu. A toto jakoby stvrdila hned úvodní věc nové nahrávky – „Be All, End All“ odstartovaná nezapomenutelným violoncellovým partem a nadále divoce moshující pod plamenem vzdoru. Však také její text vystřižený pod heslem „buď sám sobě bohem“ svědčil o nabitém zdravém sebevědomí a chuti do života. Na rozdíl od některých konkurenčních kapel totiž ANTHRAX vždy působili jako skupina lidí, kteří se neberou příliš vážně. Přičemž tím nejvýraznějším důvodem této identifikace mohla být jejich obliba v častém vydávání maxisinglů s pestrým stylovým rozpětím. Ať už to byly punkové předělávky nebo nějaký ten rapový experiment, díky těmto raritám je část thrashmetalových fans prostě nikdy nemohla zkousnout, jiná otevřenější naopak začala milovat. S odmítavým postojem mám spojené i metalové fanoušky v České republice, kde mají do dnes podstatně méně příznivců než jinde ve světě. Možná k tomuto výsledku trošičku přispěla i jejich známá obsese v tričkách s veselými komikovými motivy a barevných bermudách, která je tehdy vizuálně oddělovala od ostatních přísně se tvářících „thrash maniacs“. Zdání však klamalo a ti, co je nedokázali nikdy brát vážně a šli od nich oklikou, můžou dnes jen litovat, protože vše, co tehdy ANTHRAX natočili na svá řadová alba, neslo punc vysoké hráčské kvality, osobitosti a naprosté odevzdanosti výsledku.
Kapitolou samou pro sebe byly jejich sociálně kritické texty podávané s patřičným vtipem. Namátkou třeba ožehavé téma různých náboženských organizací, které v Americe prostřednictvím svých stupidních televizních show vydělávají peníze na zaslepeném stádu, ubožácích a pomatených bloudech, kapela okomentovala se smyslem pro absurdní situace v písni „Make Me Laugh“. Na vážnější strunu zanotují ve stěžejní skladbě kompletu „Who Cares Wins“, kde účtují s nelichotivou bilancí statistickými čísly bezdomovců žijícími na území Spojených států. Zajímavostí bylo, že sám bubeník Charlie Benante rok před tím přišel díky přírodnímu živlu o dům také. Zřejmě i to bylo důvodem zájmu ANTHRAX o toto téma. Album obsahuje i jeden velmi povedený cover – a sice „Antisocial“ od punkových Francouzů TRUST, který je zde zahrán jakoby se odjakživa jednalo o píseň ANTHRAX. Mou nejoblíbenější položkou je „Misery Loves Company“, což je skladba s poměrně originální melodikou, několika zvraty a bohatou kytarovou instrumentací malého Dana Spitze. Vysokorychlostní závěr v podobě nadupané riffopalby „Finale“ však u mne zabodoval stejně silně.
Album „State Of Euphoria“ (1988) jsou zkrátka klasičtí ANTHRAX v jejich typické sestavě osmdesátých let – tedy s rtuťovitým Joe Belladonou u mikrofonu, neúnavným riffmistrem Scottem Ianem (zde naposledy s vlasy), šikovným Danem Spitzem coby sólovým kytaristou a parádní rytmikou Frank Bello – Charlie Benante. Podtrženo a sečteno – cokoliv ANTHRAX v této sestavě nahráli patří do zlatého fondu metalové hudby té doby.